Žít ve společenství se musíme znovu naučit

Dříve byl život v nějakém společenství – široké rodině, kmenu, vesnici – samozřejmostí a vlastně i životní nutností. Dnes je vědomou volbou, což s sebou nese mnohé příležitosti, ale také křehkost komunity.

Musíme se proto znovu učit tomu, jak ji budovat a opečovávat, všímá si Scott Peck v inspirativní knize V jiném rytmu. Takovou zkušenost máme i my a právě proto nabízíme pomoc s budováním vaší Rodiny v klidu.

Mnoho z nás si přeje být součástí komunity, kde najdu přátele, pomoc v každodenním životě a jednou snad i oporu ve stáří. Když si představíme, jak bude takové společenství fungovat, určitě nás napadne, že i my musíme něco nabídnout na oplátku, třeba občas někomu pohlídat děti nebo dovézt nákup. Jenomže to k úspěšnému fungování komunity nestačí.

Často si v začátcích neuvědomíme, že spoustu času a hlavně energie budeme muset věnovat i tomu, aby dobře fungovaly mezilidské vztahy v komunitě, že tedy budeme muset pracovat i sami na sobě, učit se naslouchat a otevřít se ostatním. Jen pokud budeme upřímní sami k sobě, pokud se budeme snažit sami sebe pochopit, budeme i platnou součástí komunity.

Kniha V jiném rytmu od amerického psychoterapeuta Scotta Pecka popisuje, proč je to tak důležité.

Autor přitom vychází ze svých zkušeností s vytvářením a udržováním různých lidských společenství.

Všímá si, že prakticky každá nově vytvářená komunita si projde čtyřmi vývojovými fázemi.

Tou první je vzájemné poznávání. Jenže nejde o poznávání skutečné, protože každý z nás se chce před novými známými ukázat v lepším světle, nejsme sami sebou a vlastně se tak ani nemůžeme společně cítit dobře.

Potřebujeme čas, abychom se dostali do druhé fáze otevření, kdy ostatním alespoň trochu odhalíme svou skutečnou osobnost. Už jsme připraveni o sobě více mluvit, sdělit své potřeby i ukázat svá citlivější místa, ale ještě jsme se nenaučili naslouchat. Všichni mají potřebu těm druhým poradit, pomoci, prosadit si „svou pravdu“. Tak nám velí náš přirozený instinkt, ale celku to bohužel nijak nepomáhá.

A tak logicky musí přijít fáze chaosu a konflikty. Právě toto období je kritické. Často se snažíme překonat ho pomocí nějakých organizačních změn: „Musíme změnit systém, ale já už na to nemám sílu.“ Podle Pecka toto v různých obměnách zazní skoro v každé skupině. Jenže systém není potřeba měnit, je potřeba měnit to, jak vnímáme ostatní, vědomě se učit radovat z rozdílů nebo je umět překonat. Být otevřeným, vzít na sebe závazky a hledat konsensus. Vzdát se potřeby mít věci pod kontrolou a pustit do společnosti klíčový aspekt: prázdnotu.

Teprve tato fáze vyprázdnění je skutečně fungujícím sounáležitým společenstvím. Věci necháme být, moudré rady a zaručené pravdy tentokrát zůstanou nevyřčené a jen se vzájemně vyslechneme, zapojíme maximum empatie a naladíme se na sebe. Tím začíná uzdravující proces, kdy se každý může cítit sám sebou, kdy naše komunita začíná opravdu fungovat.

Zní to jako snadný návod, ale právě proto, že jsme si už odvykli žít ve skupině a naladit se na druhé, mnoho komunit se do vrcholné fáze vlastně ani nedostane. Jsou to pak jakási pseudospolečenství, kde se lidé vyhýbají jakémukoliv konfliktu (který přitom může atmosféru ve skupině pročistit, pokud ho dobře zvládneme) a když už k němu dojde, neví si s ním rady. Buď se po nějaké době rozpadnou nebo svým členům nepřináší to, co od nich původně očekávaly. Právě proto v Rodině klidu pořádáme otevřená setkání, kde se můžeme nenásilně poznávat, sdílet své zkušenosti a hledat cesty ke spolupráci. Myslíme si, že je potřeba se nejprve poznat, navzájem se na sebe naladit a teprve potom můžeme společně tvořit. Těm, kdo se ve skupině nových lidí třeba necítí úplně komfortně nebo si nejsou jistí svou rolí v komunitě nabízíme konzultace a koučing. 

Kniha: M. Scott Peck: V Jiném rytmu, Portál 2012
Více informací na www.rodinavklidu.cz

Komentáře