KAPITOLA 1: Jak velká je tvoje rodina?

Když jsem byl dítě, měl jsem ve svém životě spoustu různých lidí.

Mámu, tátu a bráchu, ale taky babičku a dědu jsem měl přímo u sebe doma.

Druhou babičku a dědu, spolu se strejdou, tetou a jejich dvěma dětmi, jsem měl celkem blízko. Navštěvovali jsme se často, mnohdy na celý víkend, a také jsem tam trávil část každých prázdnin.

Další dva biologické strejdy a tety, plus všechny jejich děti, jsem měl už trochu dál, jednoho dokonce na Slovensku.

Ovšem měl jsem také sousedské „strejdy“ a „tety“, v domech napravo a nalevo od toho našeho. A k tomu spoustu jejich dětí a vnoučat, se kterými jsem sice nebyl v žádném formálním svazku, ale jako dítěti mi to bylo úplně jedno.

Všichni tito lidé se různou měrou podíleli na mém dětství. Na tom jak a kde jsem trávil čas, na tom co jsem mohl kde odkoukat a naučit se. Každý den jsem byl v kontaktu s několika různými generacemi, s příslušníky několika zcela rozdílných rodin. Běžně jsem navštěvoval několik různých domácností, viděl a slyšel mnoho různých profesí.

Většina dětí narozených dnes, má doma jen mámu a tátu.

Všechny prarodiče mají mnohdy velmi daleko. Pokud se s nimi vůbec vídají pravidelně, nebývá to moc často. A sourozence mají, jen když mají to štěstí. Průměrná porodnost v ČR je totiž jen 1,4 dítěte na pár. A roky klesá.

Ve městech jsou ke všemu i vztahy se sousedy obvykle zcela anonymní. Sice se s některými z nich zdravíme, ale na návštěvě jsme u nich nejspíše nikdy nebyli.

Trochu to těm současným dětem zachraňují kamarádi z pískoviště či dvorku. Typické dvorky však často nahradila parkoviště a na pískoviště už děti pouštíme jen pod vlastním dozorem, což tedy nebývá často, protože na to nemáme čas.

A pak je tu školka a škola. Tam mají děti interakce dostatek, ovšem stýkají se především se svými vrstevníky. To je důležité a přínosné, ale nenaučí je to vytvářet si širší sociální vazby. Zejména v tradičním uspořádání školních tříd, sestavených jen z dětí stejného věku. Všichni se učí totéž najednou, což jim nedává příležitost učit se nové věci navzájem. Pochytit v tomto modelu něco od starších dětí a naopak předávat své vlastní dovednosti těm mladším nelze.

 

KAPITOLA 2: Proč je to problém?

Samotní rodiče nemají na děti čas.

Jelikož jsou rodiny dnes převážně malé a na veškerou výchovu jsou často jen dva lidé, někdy ani to ne, moderní rodiče nutně řeší priority. Jejich děti pravděpodobně mají udělané všechny úkoly, včas umyté zuby, nachystané svačiny, možná i uklizeno v pokojíku. To ovšem neznamená, že jsou naplněny všechny jejich potřeby.

Zvládání všech nutných částí výchovy rozhodně není vším, co dítě ke svému zdravému vývoji potřebuje. Dítě potřebuje hlavně lásku a přílišným soustředěním se na praktické aspekty života jej vlastně připravujeme o dětství jako takové.

Všechny děti nutně potřebují naši pozornost.

Projevy lásky, společné prožívání zážitků a her, podněty k vlastnímu objevování světa a čas se této činnosti svým vlastním tempem věnovat jsou pro jejich zdravý a šťastný vývoj naprosto klíčové.

Fakt, že na toto rodiče se zaměstnáním a domácností na krku nemají čas, je naprosto pochopitelný. Ale vliv tohoto faktu na vývoj dítěte, a na jeho následné vztahy s vlastními rodiči, je mnohdy zničující. Redukce dětství na plnění nutných povinností a následně na pokyn „zabav se sám“, vede k celé řadě negativních důsledků.

V tom lepším případě vám doma vyroste zakřiknutý introvert, který sedí pořád v knížkách. Častěji to ale místo knížek budou počítačové hry, televize či sociální sítě. Nečekejte, že se děti samy naučí používat stavebnice, malovat či hrát na hudební nástroj. Pro cokoliv složitějšího potřebují něčí podporu a probudit nadšení začít. Ideálně potřebují vidět někoho, kdo dělá totéž, nebo se to také učí, a inspirovat se jím. Když takové podněty nedostávají, logicky skončí u pasivní zábavy, což zabije jejich kreativitu a tvůrčí potenciál na celý zbytek života.

Po delším období pasivity (stačí pár let) již nemají o nové věci vůbec zájem. Vše jim připadá příliš složité a náročné. Logickým důsledkem pak je, že tyto děti jsou v životě velmi nepraktické. Neumí zatlouct hřebík, neumí si uvařit vlastní jídlo a podobně. Dosaďte si libovolně jiné příklady.

Opravdové problémy je ovšem potkají s příchodem puberty. Rodiče začnou očekávat, že jejich děti budou zvládat to, co zvládali oni sami v jejich věku. To ovšem nepřichází a rodiče obvykle začnou na své potomky vyvíjet stoupající tlak. Mladý člověk v pubertě má ovšem co dělat sám se sebou. Tlak ze strany rodičů obě strany ještě více odcizí.

Mnohdy to přináší pocity nedostatečnosti, nelásky či dokonce nenávisti, které mladého člověka z jeho vlastní rodiny doslova „vyženou“. Někdy jen do virtuálních počítačových či fantasy světů, jindy také fyzicky do nějaké party podobně postižených, kde bývá vystaven alkoholu, cigaretám a dalším drogám „úniku“.

To samozřejmě nechceme. Snažíme se nabídnout svým dětem to nejlepší, jenže často máme o tom, co je pro ně vlastně nejlepší, dosti mylné představy. S tím vám tato knížka může pomoci.

Ještě jeden bod k zamyšlení. Považujeme za samozřejmé, že milujeme své děti. Vaši rodiče pravděpodobně milují nebo milovali vás. Milujete své rodiče? Pokud ne, je dost možné, že se někde ve vaší výchově stala chyba. Zřejmě vám vaši rodiče nebyli zrovna takovou oporou, jakou byste potřebovali. Možná byli mnohem přísnější, než bylo opravdu nutné. Pravděpodobně si s vámi nevybudovali tak důvěrný vztah, jaký byste chtěli.

Budou vaše děti ve vašem věku milovat vás? Co myslíte?

Škola na vzdělávání rozhodně nestačí.

Rodiče se velmi často domnívají, že jejich úlohou v životě dětí je „jen“ jejich hmotné zabezpečení a základní výchova, přičemž o vzdělání se postará škola. Nic nemůže být dále od pravdy.

Školský systém je sice dobrý v poskytování širokého spektra informací, které dětem chceme do dospělosti dát, ovšem získávání informací je jen zlomkem skutečného procesu učení. Škola samotná, v rozporu s všeobecně rozšířenou představou, nepřipraví děti pro život. A navíc v tomto kontextu začíná příliš pozdě.

Aby dítě, které jde do první třídy základní školy, mělo z organizovaného vzdělávání užitek, musí mít chuť se nové věci učit. Musí už mít v sobě probuzenou zvídavost. Již dávno mělo mnohokrát zažít, že když se něčemu novému věnuje, tak to časem pochopí a jeho život se tím stane zajímavějším, pestřejším a lepším. Pokud dítě tuto zkušenost postrádá, bude pro něj škola stresující, náročná a otravná. Bude ji sabotovat, což se pochopitelně odrazí na jeho prospěchu.

Zvídavost je zcela přirozená věc. Děti se již od narození neustále zajímají o vše, co se kolem nich děje. Stačí jen mít trpělivost a čas. Ukazovat jim věci, vysvětlovat je a nechat je samotné vyzkoušet vše, co je zrovna zajímá. A pochopitelně postarat se, aby to pro ně bylo zároveň i bezpečné.

Děti mnohem více motivuje poznávání věcí spolu s rodiči, s jinými dospělými a také s dalšími dětmi, než jakékoliv nucené učení se na známky.

Rodí se příliš málo dětí – vlastně pomalu vymíráme.

Přestože celosvětová populace zatím ještě roste, v celém tzv. rozvinutém světě jsme svědky opačného trendu.

Porodnost napříč Evropou je dokonce dlouhodobě pod hladinou populační obnovy. To znamená, že se rodí méně dětí, než kolik umírá starých lidí. Českou republiku nevyjímaje. V naší zemi je současná porodnost 1,4 dítěte na pár a začíná se mluvit o riziku populační imploze. (Oficiální údaje ČSÚ za rok 2013, zdroje na konci knihy.)

Laikovi se může zdát, že se vlastně nic neděje. Jde ovšem pouze o iluzi způsobenou tím, že demografické změny mají ohromnou setrvačnost. V tom ovšem tkví jejich největší nebezpečí. Vážné negativní důsledky se začnou projevovat až s dvacetiletým zpožděním, ve chvíli kdy slabší ročníky začnou přicházet (a chybět) na trhu práce. Na nějakou chvíli to v pracovní oblasti pokryje technický pokrok, ovšem negativní sociální vlivy nezastaví.

Opravdový průšvih nastane, když se tento efekt začne duplikovat.

Tedy až to málo dětí narozených dnes začne mít své vlastní děti. Pokud průměrná porodnost zůstane na úrovni 1,4 dítěte na pár, nebo se ještě sníží, dojde k redukci původního obyvatelstva na polovinu již za tři generace. Pokud nevěříte, spočtěte si to. Naštěstí se zdá, že se klesající trend alespoň na chvíli zastavil a poslední údaje za rok 2014 hlásí dokonce velmi mírný nárůst.

Nízkou porodnost dále zhoršuje posouvání věku, ve kterém děti máme.

Průměrný věk prvorodiček činil v roce 1989 jen 22,5 roku, ovšem v roce 2013 už to bylo 28,1. Pro muže žádná oficiální statistika neexistuje, ale logicky to bude ještě více. Když se v tomto kontextu podíváme zpět na pravděpodobnosti z předchozího odstavce, tak nám dojde, že sice máme 34% pravděpodobnost narození vlastního pravnoučete, ale to vůbec neznamená, že se toho osobně dožijeme.

Pokud jste dnes single muž ve věku 35 let, je dost možné, že si do osmdesáti budete muset počkat i na své první vnouče. Jestliže s ním budete chtít prožít alespoň kus jeho dětství, znamená to být aktivní a zdravý minimálně do devadesáti. Jak vysoké si na to dáváte šance? Chlapi, to abychom začali cvičit a jíst zdravě. Už včera bylo pozdě.

U žen má toto odkládání pochopitelně i biologické důsledky.

Přibývá žen, které v okamžiku, kdy už děti konečně chtějí, zjišťují, že už to nejde. Přibývá asistovaných reprodukcí a mnohé z žen, které dříve snily o několika dětech, jsou nakonec rády za to první a jediné.

V důsledku kombinace těchto dvou faktorů bude stále stoupat poměr starých lidí vůči těm pracujícím, což logicky bude mít dalekosáhlé ekonomické a sociální důsledky. Zjednodušeně řečeno, bude málo lidí na práci a polovina z nich ještě bude pracovat v oblasti péče o seniory.

Když se naposledy v ČR zvyšoval věk odchodu do důchodu, bylo mezi mladými lidmi v oblibě říkat, že „my se stejně žádného důchodu nedožijeme”. Realitou je, že toto prohlášení se pro většinu mladých lidí opravdu naplní. Nebude to ovšem zvůle nějaké „zlé“ vlády, ale neodbytný důsledek toho, že na jejich důchod nebude mít kdo pracovat, protože si „nevyrobili“ další generaci.

 

Nemysleme si, že nás spasí imigrace.

Ano, celosvětová populace zatím ještě stoupá. Současná mírná imigrace do Evropy a USA zatím pokrývá současné mírné klesání počtu původních obyvatel. Nicméně zatímco mírná imigrace se dokáže integrovat, ve větším měřítku to nebude fungovat.

Celosvětově populace stoupá již jen v Africe. Dokonce i Asie, včetně Číny a Indie, už má svou populaci pod kontrolou. (Viz zdroje na konci knihy.)

 

Větší příliv chudých a nepříliš vzdělaných lidí z Afriky nemůže pracovnímu trhu v Evropě reálně pomoci. Spíše ještě více zatíží sociální systém a pravděpodobně zvýší kriminalitu.

Dětem velmi chybí kontakt s různými generacemi.

Z novin často zaznívají pojmy jako „krize výchovy“ či dokonce „krize rodiny“. Píše se, že mladí lidé dnes nemají respekt k dospělým, že jim chybí slušnost a zdvořilost. Všechny tyto články ovšem pláčou „na špatném hrobě“. Zejména pokud jejich pisatelé hledají vinu všude jinde, jen ne u sebe.

Výborným příkladem, proč tomu tak je, je „úcta ke stáří„. Ta je další z věcí, která dnes mladým dle mnoha článků zcela chybí.

Nezpochybňuji fakt, že chybí. Nicméně se ptám: Odkud se měla vzít?

Když jsem já byl dítě na vesnici, žili jsme s babičkou a dědou, kteří byli úžasní, moudří a měli oba ten největší pozitivní vliv na můj život. To ale není všechno. Byl jsem také téměř denně v kontaktu s babičkami a dědečky dětí sousedů, nalevo i napravo. I od nich jsem vnímal a vstřebával životní moudrost, nadhled, štědrost a také podporu. Třeba když jsem si odřel koleno slézaje z jejich ovocného stromu.

Já osobně mám velkou úctu ke stáří, protože v mém životě si „stáří“ úctu vysloužilo. Kde má vzít úctu ke stáří „panelákové dítě“, jehož jediná interakce se starými lidmi je v MHD nebo v čekárně u lékaře? Nebude ji mít a nemůže za to. Nemá smysl mu to vyčítat.

Chybí nám ovšem mnohem důležitější věci, než je „úcta“.

Chybí nám hlavně pozitivní příklady a rozhled. Když se znovu vrátím ke svému dětství, tak za ještě zásadnější považuji možnost kontaktu se sousedy a sousedkami v produktivním věku. Měl jsem kolem sebe horníka, automechanika, prodavačku, učitelku, účetní, pokrývače, sadaře, masérku a já nevím koho ještě.

Také jsem viděl, jak se žije v rodinách s jedináčky, jak žijí sourozenci různých pohlaví (sám mám jen bratra), a jak žijí rodiny, v nichž jsou děti tři. Viděl jsem, jak se žije v rodinném domku a jak v bytě. Viděl jsem, jak se žije bez auta a s autem. Viděl jsem, jak se jí v rodině s vlastní zahradou a bez ní (a dostal jsem i ochutnat). Zažil jsem, jak se k dětem chovají temperamentní rodiče a jak flegmatičtí. Viděl jsem, jak vypadá bydlení domácího kutila a jak byt „intelektuála“. Měl jsem možnost hrát si se psy a kočkami od sousedů, i když mí rodiče nikdy domácí zvířata nechtěli. Sbíral jsem vajíčka přímo z hnízda slepice, krmil jsem mlíčím mladé králíky, drbal za uchem domácí prase sousedů a později se účastnil vesnické zabíjačky… a tak dále, a tak podobně.

Všechny tyto zkušenosti utvářely můj pohled na svět.

A to mnohem lépe, než kdybych viděl jen to, co jsem měl doma. Sebelepší encyklopedie, Discovery channel nebo internet by mi to nenahradily.

Díky tomuto poznání a interakcím jsem věděl, co chci v životě dělat. Díky těmto lidem jsem se naučil postarat se o hodně věcí sám. Přibít na zeď poličku, opravit zásuvku, dotáhnout kapající kohoutek.

Nic z toho mě nenaučil můj vlastní táta. Kdybych žil v paneláku jen s rodiči, nebyl bych dnes tím, kým jsem. Tohle všechno většina dětí dnes vůbec nezažije. Nemá kde. Ale vy to můžete změnit…

Chybí nám pomoc v případě nouze.

Co se stane s vašimi dětmi a partnerem, pokud zítra náhle zemřete?

O kom s jistotou víte, že jim na 100% pomůže?

Dobrá životní pojistka může řešit ekonomickou stránku života a stát také přispěje, to ale nestačí. Kdo  převezme jeho výchovu? Kdo se bude věnovat dětským koníčkům a zájmům? Kdo bude pro to dítě mužským či ženským vzorem, pokud tam jeho vlastní rodič nebude?

 

 

Krize v rodině může mít i mnoho jiných podob.

Rodiče se mohou rozvést. Můžete se dostat do složité finanční situace kvůli ztrátě zaměstnání. Mohou vás omezit zdravotní problémy či úraz. Něco zlého se může přihodit vašemu dítěti a to následně může potřebovat stálou péči, na kterou ovšem nemáte čas. Může se prostě stát spousta věcí, na které sami nebudete stačit.

Jakákoliv krize se lépe zvládá, když je vás na její řešení více. Co je katastrofou pro dva manžele a jejich dítě, může být jen mírnou komplikací pro velkou rodinu, která žije blízko u sebe a je zvyklá si se vším pomáhat.

U nás jsou bohužel v dnešní době takto žijící rodiny spíše výjimkou. O příčinách proč tomu tak je se dozvíte více v následující kapitole.

Nemusí se ještě nic stát, aby nás to negativně ovlivňovalo.

Ono už samotné vědomí, že se něco stát může a že žádnou podpůrnou síť kolem sebe nemáme, dokáže jednomu způsobit pár bezesných nocí. A také vyrobit hluboké vrásky na čele. Tento stres a nejistota jsou jedním z hlavních faktorů pro odkládání rodičovství.

Je naprosto logické, že nechcete své potomky přivést do prostředí, ve kterém se sami necítíte v bezpečí. Velká biologická rodina naštěstí není jedinou cestou, jak mít takovou podporu, a z ní plynoucí bezpečí, vždy po ruce.

Pokud takovou rodinu nemáte, je příliš daleko, rozchází se vaše hodnoty či váš pohled na výchovu, nebo prostě vaše vlastní rodina tímto způsobem nefunguje, můžete si svou podpůrnou síť vytvořit i mezi lidmi, se kterými nemáte pokrevní vazbu.

Přesně o tom je projekt Rozšířená rodina.