Když moderní způsob života přestane dávat smysl

Už roky přemýšlím o tom, proč se naší civilizaci říká “moderní“, když v honbě za individuálností a všemi výdobytky materiálního světa se zapomnělo na to nejpodstatnější. Životně důležité vztahy a spolupráci, které vedou nejen k přežití jednotlivce, ale zajišťují skvělou řadu výhod celé skupině. Kde zůstala naše přirozená potřeba vytvářet tlupy, kde se každý dle svých schopností zapojil do životně důležitých rolí a povinností od sběru a lovení potravy, přes stavění obydlí, výrobu potřebných nástrojů až po společnou výchovu dětí, práci a sdílení každodenních radostí i starostí?

Jsem “moderní“ člověk. Vystudovala jsem vysokou školu, která mi dala potřebný “papír“ na činnost, která mi už během studia přestala dávat smysl. Po škole jsem se odstěhovala do 200 km vzdáleného cizího města za svým partnerem, takže moje desítky let budované vztahy s kamarády a rodinou se postupně scvrkly do občasných návštěv jednou za x měsíců, telefonátů a emailů. Bydlím sedmým rokem v městské králíkárně se 12 patry, kde si každý žije svým životem. Do svých 30 let jsem se necítila být “dostatečně“ připravena na nejdůležitější ženskou roli – být matkou. Ani po vědomém rozhodnutí mít děti, jsem se v této nové životní situaci necítila zrovna silná v kramflecích. S příchodem synka jsem se ocitla v izolovaném světě našich čtyř stěn. Po pár měsících nevyspání a snahy být perfektní mámou se u mě zabydlel silný pocit frustrace z vlastní neschopnosti. Až tato situace mě donutila konečně vyjít mezi neznámé lidi v mém okolí a doslova žíznivě hledat spřízněné duše, se kterými bych mohla sdílet ty každodenní starosti ale taky radosti.

A když říkám sdílet, tak nemyslím sdílet na Facebooku, mailem nebo telefonicky. Sdílením myslím společně prožitý okamžik, kdy jsou lidé spolu v reálném čase a místě při dané činnosti. Ač máme k dispozici takových komunikačních vymožeností, o kterých se našim předkům před 100 let ani nezdálo, jsme čím dál více sami. Sami ve svých čtyřech stěnách, sami na práci, sami na vaření, sami na uklízení, sami na nekolektivní záliby, sami na zábavu u TV a PC, sami na výchovu dětí, sami na umírání, sami na radosti i starosti všedního dne…

Až před rokem jsem si naplno uvědomila ten žíznivý pocit ve mně, který touží po společnosti spřízněných lidí nejen občas, ale také při opakujících se každodenních činnostech, které mě ubíjejí svojí nutností. Nutností zajištovat je sama nebo jenom spolu s mým mužem. Stejně tak mi ale chyběla i sdílená radost ze společných prožitků a aktivit jako zpívání, tancování a především společný smích. Cítila jsem se frustrována neustálým vnitřním bojem mezi tím, že musím dělat věci, které mi nejdou a nebaví, ale jsou pro nás důležité až životně nutné (např. nakupování, vaření, uklízení, čas věnovaný dětem, zábava pro děti i jejich „výchova“, vydělávání peněz,…) a zároveň se nemůžu věnovat činnostem, které miluji a ve kterých mám neutuchající touhu se realizovat a zlepšovat. Prostě mi to nedávalo smysl a já si neustále kladla otázky: Proč je to takhle? Jak to udělat jinak?

Teprve při čtení knihy Rozšířená rodina jsem zažila doslova AHA moment. Přesněji hodně AHA momentů! Jedním z nich bylo zmiňované africké lidové moudro:

„Na zplození potomka jsou zapotřebí dva, na jeho výchovu celá vesnice.“

Konečně jsem pochopila, že není naším údělem zvládnout vše SAMI. Že prostě naši předci moc dobře věděli, proč žijí v tlupě či ve větší rodové i nerodové pospolitosti než my. Kniha je psaná velmi lehkou řečí a já při jejím čtení opakovaně zažívala pocit souznění se zmíněnými myšlenkami. Otevřela mi oči a při jejím čtení ve mně opakovaně zaznívalo úlevné zjištění „ANO, tady mám konečně odpověď.“ Našla jsem způsob, jak vrátit dospělým i dětem podporu a bezpečí. Pochopila jsem význam rodiny, kdy se nejedná jen o lidi s pokrevní vazbou, ale především o lidi, kterým na nás záleží a na kterých záleží nám. Kdy má každý díky spolupráci větší čas na věci, které ho baví a naplňují. Kdy se můžeme buď podělit o činnosti, které nás nebaví a nemáme rádi, a nebo je úplně přestat dělat.

Okamžitě po přečtení knihy ve mně vyskočila otázka. Když už mám koncept, proč si neposkládat vlastní Rozšířenou rodinu z lidí, se kterými se cítím dobře? Jenže hnedka potom se ozval rozum a začal se nepříjemně ptát. A jak to jako chceš udělat? Vždyt tu v okolí máš jen dvě tři známé… Ale myšlenka vrtala hlavou dál a tak jsem se pustila s vervou do zjišťování podrobností u propagátorů celého konceptu. Rozhodla jsem se vytvářet si vlastní realitu, kterou jsem si už před lety vysnila. Moje Rozšířená rodina je teprve na začátku, ale já vím, že tahle cesta má pro mě velký smysl a naději, že si můžu vytvořit takový způsob života, který mi bude vyhovovat a ne ničit.

S láskou k rodině

Anička